Select Your Style

Choose your layout

Color scheme

Začínám …

Život je jako otevřená kniha …

Začínám …

Život je jako otevřená kniha …

Už od dětství jsem se cítila, jakoby mne někdo sledoval. Nebo přesněji řečeno, jako bych se já sama na sebe dívala někde z výšky.  Současně jsem celou dobu cítila, že se můj život někam „zapisuje“ jako do nějakého deníku či knihy. Pocit jako bych vše zapisovala snad i já. Nebyla jsem dítě, které by toužilo být spisovatelem a ani jsem tenkrát nic nespisovala.  Ale i přesto mě tento pocit, že se můj život jaksi „zapisuje“, nikdy neopustil.  Přiznávám, že jsem tomu nevěnovala nikdy takovou pozornost, abych přemýšlela proč, co nebo kdo.   Až po dlouhých létech a všech možných zkušenostech, které mám za sebou, mi začínají některé souvislosti docházet. Dnes dokonce mohu říct, že jsem již napsala jednu knihu a myslím, že určitě ne poslední. Ale abych nepředbíhala, začnu od začátku …

Celý život už od dětství, co si pamatuji, jsem byla hodně upovídaná, neustále se mi v mysli rojily další a další myšlenky, o kterých jsem mohla dlouze mluvit. Začala jsem přemýšlet nad jednou věcí a okamžitě jsem se asociativním řetězcem dostala až k celým „scénám“.  Jako dítě a popravdě ještě ani v dospělosti jsem pořád nerozuměla tomu, proč mi toto bylo dáno. Spíše jsem to vždy považovala za nevýhodu, protože mi samozřejmě i okolí dávalo najevo, že „moc mluvím“. Ovšem nebyla jsem a nejsem schopna toto v sobě změnit, jsem to já.  Na druhou stranu chápu ostatní, mohlo je to docela obtěžovat.   A tak mě jednou (už skoro v dospělosti) napadlo, co se takhle „vykecávat“ na papír? Tomu to neublíží, ten mi neřekne „už dost!“

A tak jsem začala.  Psala jsem si vše, co jsem měla potřebu ze sebe dostat, o čem jsem si potřebovala povykládat. Nejprve na papír. Později na počítači, což mi dodnes připadá mnohem příjemnější.  S léty přišla i touha více psát a tato potřeba začala sílit po narození mého syna.  Dokonce si od jeho narození zapisuji jakýsi průběh jeho života, vývojové momenty a podobně, stejně tak jako jsem u sebe vnitřně cítila psaní toho mého.  Když měl asi 3 roky, moc jsem mu chtěla napsat nějaký příběh, který bych mu četla před spaním. A tak jsem to zkusila. Napsala jsem své první dětské příběhy s názvem „RUKA VYPRAVUJE“ a rozjela se touha ještě větší.

Nepsala jsem cíleně, na dané téma, ani nijak pravidelně. Naopak jen tehdy, kdy se mi chtělo a o čem se mi chtělo. Pro mě bylo psaní můj „Vykecálek, resp. Vypsálek“. Tento způsob mohu doporučit jako autoterapii (terapie sebe sama).  Zapisovat si vše, co mne napadá, nad čím přemýšlím, co se mi daří či nedaří zvládat v mém rozvoji apod., je úžasné! Nejen že se mi uleví, ještě se mohu za pár let ke svým úvahám a zkušenostem vrátit a třeba mi zase něco „dojde“ a pochopím více o sobě a životě. A taky že jo. Pochopila jsem takto díky svým úvahám, lekcím a zkušenostem spoustu životních principů, které fungují a prolínají se všemi oblastmi života.  A přesto, že bych to nikdy do sebe neřekla a popravdě mě ani ve snu nenapadlo, že budu psát nějak více i pro ostatní lidi, podařilo se mi napsat i knihu, jak jsem psala výše.  Jmenuje se příznačně 7 Principů a sama z nich hodně čerpám pro svůj život a i na přednáškách. Cítím, že zdaleka není poslední. A než uzraje doba k napsání další knihy, píšu si krátká zamyšlení, texty, úvahy, popisuju své zážitky a pocity a vše vkládám sem, na můj blog…

…a pokud se vám něco z toho bude líbit, nebo to i pomůže, pak je to další bonus ke psaní 🙂