Select Your Style

Choose your layout

Color scheme

„Superrodiče“ a děti

„Superrodiče“ a děti

Vztahy rodičů a dětí patří mezi nejčastěji probírané téma. Jsou to ty nejbližší, nejužší a nejdůležitější vztahy. A to nejen z pohledu výchovy, ale také vývoje. Ovšem někdy si neuvědomujeme, že těmi, kdo se vyvíjí, nejsou jen děti, ale s nimi také my – rodiče. Vždy se máme navzájem co učit, co si ukázat, nebo co společně vyrovnat.

Většina rodičů se snaží být stále „výchovnými“. Stále ukazovat co je dobře, co špatně, jak se to či ono dělá a nedělá. Ano, naše úloha spočívá ve vychovávání našich dětí.  Ovšem je potřeba jako ve všem v našich životech, udržet rovnováhu a nejít příliš do některého z extrémů, jako např. být až příliš přísný, disciplinovaný či naopak příliš benevolentní až laxní. Přičemž míra na škále přísnosti-laxnosti je pro každého jiná (pro každého je něco jiného „normální“).

Mnohdy se stává, že ze snahy být těmi nejlepšími rodiči, vychováváme, jak BYCHOM MĚLI. Zapomínáme na to, jací doopravdy jsme a jak provázet své děti jako nejlepší rodiče, jakými UMÍME BÝT.  Média nás často „masírují“ texty a obrazy rodinné dokonalosti, ukázkami a poučeními jak být „supermáma“ a „supertáta“ … ale myslíte si, že je to vypadat dokonale? Snažit se být za všech okolností dokonalá/ý? Co to vlastně znamená? Co když těmi dokonalými pro své děti jsme se všemi našimi klady a zápory? Co když naše děti potřebují prožít takovou lekci, kterou jim můžeme dát právě my s naší jedinečností? Není lepší ukázat dětem i to, že se někdy pleteme, že děláme chyby? Ano je. Protože tím jim současně ukazujeme jak na to a co udělat, když zachybují nebo se spletou. Můj osobní názor a zkušenosti mi potvrzují, že daleko více dáme dětem, když se budeme chovat přirozeně, ukážeme jim celé naše Já, naši radost, ale i smutek, smích i slzy, emoce i klid, pevné i láskyplné vedení …

Když se totiž budeme vždy chovat jen „korektně“, bez chyb, bez omylů, neukážeme jim jak se omluvit, jak se z chyb poučit. Ukážeme jim jen jednu tvář života a můžeme tak vytvořit základ pro nízkou sebedůvěru a neschopnost „poprat se“ s životními výzvami, které k nim v dospělosti přijdou. Když totiž dítě vidí, slyší a zažívá rodiče jen jako někoho, kdo je dokonalý, nikdy nechybuje, neplete se, nemá starosti apod., pak ve chvíli, kdy dítě v pozdějším věku zažije svou chybu, omyl, připadá si o hodně hůř a méněcenně, protože se ihned srovná s rodiči a „ti jsou přeci tak dokonalí, jakto, že já jsem chyboval/a“.

Chceme-li tedy kromě dobrého vychování dát dětem také pocit zdravé sebedůvěry a zdravého (neodmítavého) postoje k sobě, ukažme jim, že život a všechny jeho i naše součásti jsou V POŘÁDKU. Jak většina z nás říká, ale méně se tím řídí – CHYBAMI SE ČLOVĚK UČÍ. Chyby nejsou pro trestání nebo vinu. Chyby jsou směrovky kudy cesta nevede, chyby jsou k poučení se.

Nemyslete si, že když tohle píšu, že jsem sama nikdy nikde chybu neudělala. Udělala, ale nyní chyby vnímám více jako učení se a zkušenosti 🙂

Podělím se s vámi i o vlastní zkušenost, jak jsem přišla na to, že není dobré před dětmi vše skrývat. Jednou syn plakal a jak mi řekl, ani neví proč. Řekla jsem mu tedy, ať se vypláče, že je to v pořádku. On však vypadal, že se mu moc neulevilo a pak mi říká: „Víš mami, já teď brečím a tebe jsem nikdy neviděl …“ Ve snaze neukazovat mu některé chvíle, kdy mi bylo do pláče „abych mu nedělala starosti“, jsem brečela jen v jeho nepřítomnosti. Už to neskrývám a popravdě má potřeba plakat je mnohem menší …

napsáno:  únor 2012