Select Your Style

Choose your layout

Color scheme

Proč si muži neváží žen a ženy si neváží mužů

Proč si muži neváží žen a ženy si neváží mužů

Proč tomu tak je?

Nechci tady psát výzkumnou psychologickou práci, ale pouze pár svých postřehů. V poslední době se mi díky pár lidem připomnělo toto téma a tak se chci podělit o to, jak to vnímám já, jaké jsou mé zkušenosti a poznání.

Vlastně nemusím toto téma popisovat obšírně. Stačilo by napsat odpověď na uvedenou otázku – protože neznají hodnotu. Hodnotu čeho, ptáte se? Jakoukoli hodnotu, cenu ať už zkušenosti, příležitosti nebo sebe sama. Setkávala a setkávám se s tím, že mnohdy ve vztahu (vztazích) od druhých něco očekáváme, že se něco stane, někdo něco pro nás udělá. Navíc čekáme, že se „to“ stane tak nějak automaticky, samo. Např. že manžel/partner či manželka/partnerka mě vždycky políbí, obejme, pomiluje … a je to přeci samozřejmé, je to manžel, „manželská povinnost“. Jenže jak asi víte (já již dnes vím), tak všechno co v životě chceme nebo dostáváme snadno nebo zadarmo, to nikdy neoceníme, neznáme toho hodnotu, neumíme si toho vážit. Když čekáme, že něco automaticky dostaneme (a je úplně jedno jestli ve vztazích, či v životě obecně) a nic proto neuděláme nebo ani nejsme ochotni udělat, pak se mohou stát dvě věci. Buď „to“ ani nedo staneme, nebo „to“ získáme, ale stejně to pro nás nebude mít hodnotu. Nic jsme proto neudělali, není to čím pak vyvážit – čili si toho vážit, ocenit, dát tomu určitou hodnotu. Jednoduše i zde platí vesmírný princip rovnováhy Dávání-Přijímání. Když dám NIC = získám také NIC. Když nic nedám, nic neudělám, nemohu něco dostat, získat a to buď onu „věc“ nebo hodnotu.

Když žena dostává od muže vše automaticky, aniž by se musela jakkoli snažit, podělit se o to co dostává, pak si může časem přestat vážit darů i muže. Nevidí jejich hodnotu. Stejně tak platí, že když muž od ženy vše získává snadno nebo „zadarmo“, pak jí nemá jak ocenit a neváží si jí. Platí to vzájemně a oboustranně stejně, nikdy není muž ani žena více či méně, oba jsou rovnocenní.

Často to děláme tomu druhému (nezáleží na pohlaví), protože se chceme zavděčit, získat pozornost nebo udržet partnera a tak „podlézáme“, dáváme ve velkém, nabízíme „lacino“, jen ať ho máme. Neuvědomujeme si však, že to je přesně to, čím si sami na hodnotě ubíráme a tím ho/ji pomalu ztrácíme. Nechápejte mne prosím extrémně, neznamená to, že dávat je špatně. Ani „nevystřelit“ do druhého extrému a dělat až přílišné „drahoty“. Samozřejmě je potřeba udržet správnou míru – rovnováhu. Dávat druhým a dovolit jim dávat, přijímat i obdarovávat.

Je to vlastně totéž, jako když se různé obchodní řetězce vrhnou na akční slevy a dárky zdarma, jen aby si udrželi zákazníky. Ale hodnotu si a svým produktům jen ubírají. Navíc, kdo si doopravdy váží a oceňuje ty produkty a zboží, které dostal zdarma? Většinou na ně brzy zapomene …

Nemluvě o tom, že totéž mnohdy děláme dětem (přiznávám, mne nevyjímaje ☺). Kupujeme jim z lásky dárky (čímž nehaním lásku k dětem), po kterých touží, koupíme jim, co jim „na očích“ uvidíme, aby byly šťastné. Ony i jsou, na chvíli. Zapomínáme, aby se na tom podělili, ale v zápětí je mnohdy „častujeme“ (jako rodiče nás) větami typu, že si toho neváží a že za našeho dětství to nebylo, a kdybychom my měli to co ony, co bychom za to dali … ale naše děti, když nedají, nijak se nemusí snažit nebo se podílet na výsledku, pak jednoduše neví, neznají jakou má to či ono hodnotu (taky se to nyní snažím napravit). Stejně jako my jsme možná jako děti nevěděli. Na druhou stranu, pozitivní na tom je, že většina z nás se to dříve či později naučila ☺

Pojďme zkusit pro druhého něco udělat, nechejme druhé, aby mohli udělat něco pro nás. Všichni potřebujeme dávat i dostávat, tím všichni udržujeme přirozenou rovnováhu = harmonii. Naučíme se tak hodnotě vlastní osoby a oceníme i druhé. ☼ ♥

napsáno: srpen 2013, zažito: leden 2013

ABOUT AUTHOR