Select Your Style

Choose your layout

Color scheme

Pravda za zrcadly

Pravda za zrcadly

Během 3 dní volna (viz. předcházející článek Jak jsem našla otázky a hledala odpovědi v tajemném muži) jsem vyrazila do přírody, do Beskyd a tento příběh je výsledkem.

Je spousta berliček a pomůcek, které napomáhají pochopení životních souvislostí. Já používám ráda karty, a když potřebuji jít opravdu do hloubky a pochopit ty nejhlubší a nejstarší příčiny, pak volím „Mayské orákulum“. I tentokrát ho volím, abych zjistila, jakým způsobem mohu pročistit a uvolnit vše, nač jsem v posledních dnech přišla.

Vytahuji si kartu ETZNAB – „zrcadlový sál“. Už při čtení popisu této karty a afirmace: „Jsem pravda za zrcadly. Nyní procházím zrcadlem do větší skutečnosti“ rezonuji s textem, jsem dojatá a klidně pláču. Pro mě jsou emoce vždy potvrzení, že mám jít danou cestou.

Uvolňuji a prodýchávám své tělo, svou mysl. Pak prosím anděly a duchovní průvodce, ať mi pomohou projít, co potřebuji, ať mě vezmou do zrcadlového sálu. Uvolňuji se celá a jen jsem …

Ocitám se uprostřed kruhového sálu, kolem jsou samá zrcadla a je v něm třpytivé světlo. Teď si uvědomuji, že nemá strop a já shora vidím za zrcadly tmu.  „Pohlédni do zrcadla“ slyším.  Koukám dokola a ve všech jsem já. U jednoho se zastavuji a jdu blíže. „Co je za ním?“ pomyslím si. V tu chvíli zrcadlo puklo na dvě poloviny, jakoby se otevřely dveře. Pomalu jimi procházím. Jdu do tmy. Najednou se mi z hrudi rozsvítilo světlo, jako bych rozsvítila baterku, a začala jsem prosvětlovat prostor. U zdi jsem viděla malé krčící se stíny.

V tom se svislá zrcadla (stěny) položila vodorovně na zem a celý prostor sálu se otevřel. Skoro to vypadalo jako květ, jen s hranatými okvětními lístky. Zvu „ty stíny“ do sálu. Stojím uprostřed sálu, usedám do tureckého sedu, ony mě následují a sedají si do půlkruhu kolem mě. Nedělám nic. Sedíme v sále a ve světle. Světlo z hrudi koluje a osvětluje postupně všechny v půlkruhu, všichni jsou v klidu.

Nyní cítím, že ta druhá polovina kruhu za mnou žádá o pozornost. Otáčím se. Pomalu sleduji, co zde je a vidím opět jen tmu. Vnímám velmi silně POCIT – tohle je vše, co nechci opustit. Cítím jistotu a připadá mi, že to všechno je bezpečné, známé a nechce se mi s tím loučit.

„To jsou iluze, klamy“ slyším v hlavě. „Já vím, ale cítím strach a smutek při pomyšlení na loučení, nerada se loučím a něco ztrácím“ odpovídám. „Pravda a pravá skutečnost stále JE. Ta nikdy nemizí, s tou se nemusíš loučit, tu nikdy neztrácíš, ani jsi ji neztratila!“

Zhluboka se nadechuji a vědomě si říkám, že to zkusím dál.  Stojím opět uprostřed sálu, zrcadla jsou stále ve tvaru květu, a přímo přede mnou se zjevila obrovská vrata, na vrcholu zaoblená do špičky.  Jsou pootevřená a škvírou oslnivě svítí bílozlatá záře.

Projdi BRÁNOU ZAPOMNĚNÍ.“ (pozn. ve smyslu brána, kterou vstupujeme do života a zapomínáme, kdo jsme). „Jak mám projít tou škvírou? Otevřete ji více.“ Brána se mnohonásobně zvětšila, že škvíra nyní byla dost velká na projití jedné osoby.

Nečekaně se otáčím a vstupuji pozadu. Cítím, jak mě energie záře tlačí do zad. Couvám, snažím se ji „potlačit“ a pak chci otevřít ta vrata více do šířky „aby mohli projít i ostatní“. „To nejde, každý tady může projít jen sám, vstoupit čelem sám za sebe“ slyším. Vytlačilo mě to před bránu a tam vidím svého syna a ten se mě ptá „Kam jdeš, mami? Nechoď pryč.“ „Já nikam neodcházím, jsem stále s tebou, jsme pořád spojeni, jsem tu pro tebe.“ Objímám ho s láskou…

Jo přirozený vývoj je přirozený vývoj. Nedá se vynutit, potlačit, přetlačit, za někoho převzít nebo uspěchat. Nemůžete nikoho vzít sebou ani nejbližší. Je to ladný, volný, splývavý proud energie a života. Každý má svůj vlastní vývoj, svou vlastní vývojovou a časovou osu. V pravý okamžik pak každý za sebe může projít „Branou zapomnění“ a rozpomenout se na všech úrovních KDO JE/JSME a spojit se v této krásné JEDNOTĚ.

Já jsem napoprvé neprošla, nebyla jsem připravená jít sama. Až budu – projdu 🙂

O něco později jsem ležela venku na lávce, krásně svítilo slunce a mi se v hlavě tvořil tento text:
Tak jako poupě se pomalu rozvíjí do květu krásy,
tak i já nechávám proudit proces mé „spásy“.
Nechávám vše volně plynout,
s klidem, láskou, pravdou splynout.
Proud života mě unáší,
já nechávám se vést,
cestou srdce a plánem duše mé.

Při posledních větách si mi na rameno sednul nádherný žlutý motýl.  DĚKUJI.♥

Předchází článek – Jak jsem našla otázky a hledala odpovědi v tajemném muži

navazuje článek – Kde se vzala závist?

napsáno: červen 2013, zažito: 1. června 2013